Dudlíky

Dudlíky
V porodnici nám radili, ať miminku nedáváme první tři týdny vůbec dudlík kvůli ustálení laktace, aby se naučilo správně sát. Pak jsem si přečetla v jedné knize, že dudlík v podstatě nahrazuje palec v puse, protože si ho ještě motoricky nedokážou zkoordinovat, aby se trefili do pusinky a udrželi ho tam. V bříšku se jim to díky malému stísněnému prostoru dařilo. I proto se má tak často přikládat k prsu, aby mohlo sát a cucat. Po prvních třech měsících už by si paleček mělo umět cucat bez problémů a pokud jste dudlík nasadili, má se začít s jeho odnaučováním. Takže veskrze může dudlík cucat něco přes dva měsíce, než si na něj ve čtvrtém měsíci začne zvykat a vyžadovat ho.
Nepřišla mi to nějak extra dlouhá doba na to, abychom dudlík nasazovali, takže jsem nastolila bezdudlíkovou metodu. A řeknu vám, jde to.
Hodlala jsem být v šestinedělí matka na plný úvazek, a tím pádem věnovat čas veškerým potřebám své dcery. Jakmile sebou začala mrskat, tak jsem ji přiložila. Jelikož jsem přikládala často, byla pořád spokojená, a tím pádem nepotřebovala vůbec naříkat a plakat.
Vytvořily jsme si svá znamení, která znamenala, že má hlad. Nikdy jsem ji nenechala rozplakat, vždy jsem ji včas vyslyšela.
Hned v prvním měsíci se jí podařilo dostat palec do pusy, tak byla šikovná. A nebojte, období cucání palce skončí, pokud nemá dítě nějaké trauma nebo zvláštní nevyslyšené potřeby. Heriet, jakmile má nějaký problém, nekomfort nebo hlad, máme domluveno, že si dá prst do pusinky. Ví, že před papáním přebalujeme, takže to funguje i na špinavou plínu. Nikdy není dlouho pokakaná, protože mi dá znamení, a proto nemá ani opruzeniny.
Jakmile si strká do pusy obě ruce, chce se jí spinkat. To pak stačí chvilinku kolébat a hned usne.
Jasně, může se nám rozplakat v autě nebo v hromadné dopravě a musíte ho začít zabavovat nebo třást s kočárkem. Jasně, je třeba mít více trpělivosti, je třeba se dítěti víc věnovat, je třeba mu naslouchat, ale to je přece to, co si přejeme. Dokázat naslouchat vlastnímu dítěti a vytvořit si s ním harmonický vztah. Rozumět si, dopřát mu, co potřebuje v rámci mateřského instinktu. Nerozmazlovat ho. Dítě nepotřebuje sát celý den, nepotřebuje nosit, nepotřebuje s sebou neustále třást a uspávat doma v kočárku. A už vůbec nepotřebuje dudlík. Pak se stáváte otrokem svého dítěte. Nosíte ho, i když vás z toho už šíleně bolí záda, protože máte pocit, že to potřebuje a jinak neusne nebo si jinak neříhne. A hlavně jste otrokem dudlíku. Jakmile ho vyplivne, začne brečet a vy se můžete přetrhnout, abyste mu zase zacpali pusu. Přes celý den, a hlavně v noci. Jsou matky, co se v noci budí a hledají v postýlce dudlík, aby své naříkající dítě opět umlčely. Pláč je však jediný komunikační uzel našeho miminka a dudlíkem odvádíte pozornost od jeho podstatných potřeb. Rozhodně to takhle funguje v prvních třech měsících. Pak už se stává dítě na dudlíku závislé, a když ho nemá, pláče jen z rozmaru, protože si zvyklo neustále cucat. A co by si nezvyklo, když mu matka dudlík neustále cpe. Když se začnete rozhlížet kolem sebe a všímat si postojů různých matek, překvapí vás to. Viděla jsem cpát dudlíky dětem, co si klidně ležely na přebalováku, jen proto, že "dudlík přece k miminku patří". Viděla jsem dítě, co vydalo zvuk u mámy v náručí, ani ne pláč, jen zvuk a bylo umlčeno dudlem. A během toho máma pronesla: "Ty bys chtěl dudlík, co?"
Mámo, ne, nechtěl. Chci si s tebou povídat. Chci komentovat, co vidím a prožívám. Chci někdy sát, ale ne dudlík, ale prso, abych byl u tebe blízko a cítil teplo tvého těla, tak jako když jsem byl v bříšku. Tam mi bylo hezky a tady dostanu kus silikonu.