Můj porod

POROD

Celý svůj porod bych rozdělila na 5 fází:

1. FÁZE - doma
Je 23. 10. 2018, asi ve tři ráno jsem se vzbudila jako poslední dny každou noc. Nebudím se kvůli plnému močovému měchýři, ale když už jsem vzhůru, na záchod si dojdu. Pak většinou zase rychle usnu. Ale dnes ve 3:15 mě popadne šílená křeč do břicha. Tak jsem se lekla, že jsem vystřelila z postele a utíkala do koupelny. Říkám si, co to do háje bylo. Byla to velká bolest, ale hlavně to bylo nečekané a možná proto tak dost bolavé. Ten můj rychlý chvat vzbudil Peťu. Čekáme, co se bude dít. A po pár minutách to přišlo znovu, už ne tak silné. Tak hledáme na internetu, jak se projevují kontrakce a jak poznáme, že to nejsou jen "poslíčci" - pár nepravidelných kontrakcí klidně pár dnů před porodem. Peťa tedy bere mobil a začíná zaznamenávat každý stah. A zjišťujeme, že jsou pravidelně každých 8 minut a jen občas mezitím přichází taková minikontrakce, že si moc nejsem jistá, jestli to vůbec kontrakce je. Ležíme v posteli, měříme prodlevy mezi bolestmi, které jsou nepříjemné, ale relativně v pohodě, pokaždé totiž začnu prodýchávat, přesně jak nás učili na předporodním kurzu. Je to prý zásadní k utišení bolestí a okysličování miminka. Drahý se ptá, jak to bolí, tak se snažím vzpomenout si na něco podobného. Ta bolest je dost specifická, ale v této fázi se to dá přirovnat k otravě jídlem. Tu jsem měla dvakrát v životě a ty křeče jsou podobné, avšak hned po kontrakci přejdou. Abychom se zabavili, tak si povídáme a taky si zpíváme. Nevím proč, ale přicházejí mi na mysl písničky od Reflexů - Popelky, Takový jsem byl dřív, Veronika,.. a taky třeba Tohle je ráj od Argemy. Děláme si tedy příjemnou atmosféru a pohodičku. Jediné, co mě štve, že jsem večer zanedbala hygienu a dala si jen rychlou sprchu a neumyla si vlasy. Říkám si, sakra, budu rodit s mastnou hlavou. K ránu už jsou stahy pravidelně každých 6 minut. Rozhodli jsme se už vstát a začít se pomalu chystat. Překvapivě se bolesti zmírnily, když stojím, tak jsem usoudila, že si zvládnu ještě ty vlasy umýt v umyvadle. Když už jsem v tom, čistím si zuby, holím podpaží, vytrhávám obočí a ještě si ho maluju, ať nejedu bezobočnatá - tak si říkám - že jsem z rodu bezobočnatců. ☺ Takže všechny tyto úkony jsem v pořádku zvládla, ještě si fénuju vlasy a užuž máme kontrakce každých 5 minut a je čas vyrazit. Bereme tašky, které jsem začala balit před pár týdny a teprve před pár dny je zkompletovala a doplnila vše, co mi dosud chybělo. Máme tašku jen k porodu, pak tašku s věcmi pro miminko a kufr se zbytkem věcí pro nás dva, potřebných po porodu. A jedeme autem do FNKV. Nechci, aby Peťa zajížděl až tam, a pak musel odcházet přeparkovat. Už máme ze všech kontrol tip na parkování před nemocnicí. Zatím jsme tam vždy našli místo kousek od boční vstupní brány, ale jak schválně tu dnes vůbec místo není. Objíždíme ulice, v jednosměrce nás zasekli dokonce na chvíli popeláři. Peťa už to chce vzdát, ale já se cítím dobře, tak mu říkám, ať zajede klidně kousek dál. Tam jsme našli volné místo na chodníku. Moc daleko to nemáme, jdu pomalu a cestou prodýchávám pár kontrakcí. 

2. FÁZE - monitoring a přípravna
A už jsme na příjmu v porodnici. Vzali si mě na kontrolu a Peťu nechali čekat na chodbě. Zaplatili jsme si předporodní kurz pro pár, aby mohl být u porodu. Jsme ale ve vyšetřovně, kde jsou 3 lůžka oddělená jen plachtou. Zatím mě připojují na monitor. Posloucháme srdíčko a sledujeme pohyby, jestli je vše v pořádku. Vyšetřuje mě porodní asistentka a jsem otevřená na 2 - 3 cm. Přichází doktor. Já jsem úplně nadšená, protože je to Mudr. Daniel Brynda, který mě vyšetřoval v rámci předporodní poradny (kontroly od 36tt). Moc jsem si přála, aby mě rodil právě tento doktor, i když jsem vůbec netušila, že to je v jeho kompetenci a že nedělá pouze kontroly. Cítím se v dobrých rukou. Porodní asistentka je úplně neskutečná, strašně hodná sympatická paní s uklidňujícím hlasem. Mám z toho takovou radost a jsem tak v klidu, že kontrakce ustaly na každých 10 minut. Vypadám, jako bych si interval, co jsme měli doma, vymyslela. Je to sranda. Taky bolesti jsou minimální. Každopádně jsem už trochu otevřená, tak si mě tam nechávají a posílají mě do přípravny - místnůstky s lůžkem, balonem, sprchou a záchodem. Tam dostávám klystýr. Samozřejmě si přeju, aby mi ho udělali, protože nemám zájem vylučovat během porodu. Proto jej chci, i přesto, že spíš kolují o klystýru negativní informace. Já moc nevěděla, jak to vlastně funguje. Každý slyšel ve spojení s ním slovo výplach a podobné drasticky znějící výrazy. Ve skutečnosti jde o pomalé vpuštění teplé tekutiny přes konečník do střev a zásadní je držet svěrač aspoň 10 minut potom. Jakmile se mi ve střevech rozlilo to teplo, bylo to tak příjemné, že mi kontrakce ustaly na jednou za 15 minut a byly opravdu hodně slabé. Já se snažím být vzorný pacient a držím, co nejdéle to jde, skoro čtvrt hodiny. Mezitím konečně píšu Peťovi, ať nemá strach a cumlám hroznový cukr. Úžasný vynález. Nejen, že dodá energii, ale snažím se spíš soustředit na cucání než na zbytek těla. Jako další fáze klystýru je potřeba jít několikrát na záchod do úplného vyprázdnění. Jelikož jsem den předtím skoro nic nejedla a schválně nesnídala, veškerá stolice odešla nadvakrát. Pak už chodím na WC jen naprázdno. Doba na přípravně tedy trvala asi hodinu. Během této doby si chodí sestřička poslouchat miminko přes sondy. Na závěr jdu do sprchy a přesunuju se zpět na příjem. Znovu mě připojují na monitor a konečně volají Peťu, že může jít za mnou. Byl tedy asi dvě hodinky na chodbě bez informací. Posloucháme spolu srdíčko našeho miminka a povídáme si.

3. FÁZE - píchnutí plodovky, kontrakce
Pak přišel doktor a navrhuje prasknout plodovou vodu - provést amniotomii - umělé protržení vaku blan. Pod hýždě mi dali podložní mísu a čekáme nekonečně dlouho na kontrakci. Ta přišla asi v 11:45, doktor zavedl nástroj, já ucítila jen mírný tlak a začala pomalu odtékat teplá plodovka. Překvapivě toho nebylo hodně. No a hned potom se to slušně rozjelo. Opět jsme na pravidelných minutách a hlavně bolest už nabírá grády. Doktor se ještě ptá na nějaké informace a přesunujeme se s láskou na box - místnost s porodním lůžkem a balonem. Okamžitě zabírám balon a soustředím se. Stahy mám každé 3 minuty a je to mazec. Neskutečná bolest. Vždycky se musím oběma rukama chytit podbřišku a podsadím pánev - další rada od staniční sestry z kurzu - aby miminko mělo volnou porodní cestu a mohlo se během kontrakce posunout níž. A dýchám, dýchám, dýchám. Musím asi dvakrát na záchod se vyčůrat. Jelikož je záchod na přípravně, musím sama, Peťa se tu nemůže samovolně pohybovat bez svolení sestry. Ta si chodí pravidelně přes sondy kontrolovat plodeček. A je tu nejšílenější část. Kontrakce jsou každé 2 minuty 20s a už jsou nesnesitelné. Pokaždé, když přijdou, snažím se namlouvat si, že to nebolí a soustředit se na hlavu a ne břicho. Mezi nimi jsem pokaždé na omdlení, totálně bez energie, kácím se na balonu, že mě Peťa musí přidržovat. Už nejsem schopná ani mluvit a odpovídat. Cucám si cukr, to je vše, čeho jsem schopná. Pak přišla asistentka a mám se přemístit na lůžko. Kontroluje stav. Malá se tam prý už hezky narotovala a jsem otevřená na 7 cm. Což je hodně dobré, za hodinu o čtyři centimetry, když normální je asi centimetr za hodinu. K porodu je však nutných asi 10 centimetrů. Říkám si, to je ještě tak hodina plná těchhle nesnesitelných bolestí, to nezvládnu. Je přivolán doktor a ptá se mě, jestli chci něco na bolest. Říkám, že ano, ale že chci to nejslabší, co tam mají. Dostávám kanylu a žilně mi dávají lék na bolest. Trochu se to zmírnilo, ale ne nijak radikálně. Každopádně psychika zafungovala a mám pocit, že mi to prostě muselo pomoct. Nastávají asi další tři stahy. Potom mi asistentka říká, že pokud už budu mít pocit, že mám tlačit, mám to s příští kontrakcí zkusit. Říkám si, asi si chtějí ověřit, jestli to půjde nebo ne. Takže hned, když to přišlo, zkouším tlačit. Prý to vypadá dobře a s každým stahem už teď můžu tlačit naplno.

4. FÁZE - tlačení
Takže je to tady, druhá doba porodní. Nakonec dřív, než jsem čekala. Doktor stojí vedle a spolu s asistentkou mě hecují k tlačení a přidání. Peťa je neskutečný a pokaždé mi bradu zatlačí k hrudníku, což neuvěřitelně pomáhá. Tlačím fakt jako blázen, nejvíc vynaložené energie v životě. Vždy obrovský nádech nosem a tlačení se zavřenýma očima, aby v nich tlak nepopraskal vlásečnice. Taky se nesmí nafukovat tváře. Všechno tohle se snažím vnímat a dodržovat. Celý proces tlačení se opakuje dvakrát nebo třikrát podle toho, jak je silná a dlouhá kontrakce. Jakmile přejde, nastává odpočinková chvíle, kdy je potřeba se zklidnit a zhluboka dýchat, aby mělo dítě dostatek kyslíku. Každý pokyn se snažím do puntíku splnit a přináší to ovoce. Nedostávám ale žádnou informaci, jak to probíhá a ve výsledku jsem za to moc ráda. Mám totiž pocit, že je miminko někde v cestách, nemůže se dostat ven a je na mně jej co nejdřív vytlačit, proto se hrozně moc snažím. Říkám si, musíš mu protlačit hlavu do cest, tak zabírám. Pak cítím tlak na hrázi a tlak na straně. Ještě víc zabírám a najednou tlak úplně povolil. Otevírám oči a už má asistentka v rukou celé miminko. Vidím tělíčko a je nádherné. Trochu modré jak šmoula, ale vůbec ne fialové, krvavé nebo nějak nechutné, jak bývají jiné děti. Naše je krásně čisťounká. Já pociťuju neskutečnou úlevu a štěstí. Táta přestřihává pupeční šňůru a nesou malou na měření a vážení a kontrolu. Mezitím je potřeba přejít na třetí dobu porodní. To už stačí jen trochu zatlačit a vypudit placentu. Když ji přendávají do mísy, zahlédnu, jak je překvapivě obrovská. Krevní ztráta za celý porod u mě byla cca. 400ml. A užuž mi malou dávají na sebe, že ji mám přiložit k prsu. Je to nádherný pocit, nepopsatelný. Ona je živý plod naší nezměrné lásky. Máme holčičku - Heriet. Má 47 cm a váží 3185 g. A je nádherná, neskutečná. S Peťou jsme opravdu moc šťastní, dáváme si pusu a pozorujeme naši dceru.

5. FÁZE - šití
Během této krásné chvíle kontroluje doktor poranění a začíná šít s lokální anestezií. Šije hodinu, dohromady 40 stehů - spousta malých ranek vevnitř v pochvě, mám nastřiženou hráz a prasklinu vně od pochvy až k poštěváčku. Naštěstí neprasklo nic u konečníku ani u otvoru močové trubice, takže nic vážného. Občas cítím nepříjemný tlak a bolest, ale nemám moc čas se tomu věnovat, když mám berušku u sebe. Po hodince je hotovo. Akorát doktorovi končí směna, dokonce byl déle v práci, aby mě ještě sám došil. Malá si to načasovala perfektně, aby nás stihl odrodit právě tento doktor. Z toho mám fakt radost. Dostáváme obě identifikační číslo 31. Holčičku si berou na další kontroly a je načase zkusit vstát. Podpírají mě dvě sestřičky. Dlouho jen tak stojím, protože mám před očima hvězdičky. Říkám jim, že je to, jak být na drogách. Pak si uvědomím, že jsem vlastně žilně něco dostala a prý to byl obyčejný paralen v žilní formě, z toho mám fakt radost. Dopíjím čaj a je to lepší, tak se s oporou přesunuju do sprchy. Mám hrozný strach, že všechny ty rány budou nesnesitelně bolet a štípat. Pouštím vodu a normálně vůbec nic, dokonce přichází úleva. Mám se vymočit ve sprše a s čůráním opravdu není žádný problém.