Těhotenství v době koronaviru

Těhotenství v době koronaviru
Být těhotná v době šíření koronaviru není zrovna ideální pro vnitřní klid. Ačkoli se snažím nepanikařit, zanechat chladnou hlavu a brát situaci zodpovědně, ale s určitou rezervou, stejně se obávám, abych nemoc nedostala a nenakazila bezbranného tvorečka. Rodinu nenavštěvujeme vůbec. Neodpustila bych si, kdyby se kvůli nám někomu něco stalo.
Pokaždé, když se mi zdá, že manžel podceňuje situaci nebo je s někým v kontaktu, začínám běsnit a řádně mu to vyčítám. Vidina možného nakažení je silnější a bohužel i ve vyrovnaném člověku dokáže vyvolat mírnou paniku. Kdybych těhotná nebyla, určitě bych se chovala jinak. Nemyslím tím nezodpovědně vůči státu a nařízení a doporučení, ale vůči manželovi, který se ocitl v nelehké situaci, kdy na sebe bere největší riziko nákazy, protože stále pracuje, i když teď naštěstí hodně často sám. A taky protože chodí na nákupy a obstarává vše potřebné, abychom se já s dcerou tomuto vyvarovaly. Právě je doba doporučené karantény a zákazu vycházení s několika výjimkami. Jak to mají "jednoduché" ti, co mají domeček se zahradou nebo byt s terasou, kam si můžou sednout na vzduch a na sluníčko. My jsme zavřené v mrňavém bytu bez balkónu, a tak když je příležitost vyrazit s manželem k nám na stavbu, tak jedeme. Jsme většinu času zavřené v zahradním domku, ale s francouzskými okny a můžeme se pak s kočárkem projít po pozemku, načerpat síly a nasát čerstvý vzduch. A jakmile Heriet usne, tak se i s kočárkem zase zavřeme dovnitř. Nehodlám zákaz vycházení porušovat, ani tady na vesnici ani v Praze, pokud to opravdu není potřeba. A potřebou myslím zajištění jídla a prostředků pro malou.
Jelikož jsem na rodičovské a snažím se k výchově přistupovat zodpovědně, neucházím se o žádný nový divadelní projekt, který by mi omezil čas strávený s dcerou. I to je důvod, že už hraju pouze ve dvou inscenacích. Přišla jsem kvůli omezením tedy jen o několik představení, kterými si lehce přivydělávám. Rodičovskou mi spočítali tu nejnižší, takže jsem finančně závislá na manželovi. Momentálně máme v důsledku náročného financování stavby domu trochu finanční krizi a v době koronaviru to není o moc jednodušší. Do toho mám po celou dobu problémy s platební kartou, takže nakupování na e-shopech, kde je podmínkou právě platba kartou, je pasé. To mi celkem zkomplikovalo život, jelikož jsem byla zvyklá nakupovat na internetu hlavně plenky a potřeby pro Heri. A radši bych tam dělala i nákupy potravin. To, že mám doma vybranou hotovost, je teď ale bohužel k ničemu.
Co se týká návštěv u gynekologa, ty probíhají pořád dál. Mají akorát omezené ordinační dny a je pravda, že jsme se v čekárně hezky vystřídaly, ale možná to byla jenom náhoda. Ovšem, když jsem šla na druhotrimestrální screening, tak jsem měla vyloženě smůlu. Vezl mě manžel autem, takže s sebou vzal i Heriet, že mě počkají v autě - doprovod je totiž zakázaný. Prošla jsem vstupní prohlídkou do nemocnice, kde jsem vyplnila jednoduchý dotazník, jestli jsem nebyla v zahraničí nebo v kontaktu s někým nemocným. Propisku jsem dostala od paní a v tu chvíli jsem si říkala, jestli ji pokaždé dezinfikuje. Já však do nemocnice byla vybavená i rukavicemi, tak mi to bylo vcelku jedno. Pak mi měla změřit teplotu, ale zrovna jí došly baterky v teploměru, tak se jen zeptala, jestli nemám teplotu. No vtipné. Každopádně paní mě poslala rovnou k vyšetřovně. Byla jsem objednaná na danou hodinu, tak jsem čekala a čekala, a pak mi to přišlo divné. Zeptala jsem se asi po hodině procházející sestřičky, jestli se nemám někde ohlásit, že jsem přišla. Prý o mně vědí, a že si mám skočit na vrátnici pro kartu. Po téměř další hodině už jsem byla celkem vytočená. Celou dobu v roušce a na místech, abych se co nejvíc vyhýbala dalším pacientkám, ale abych byla v dosahu, kdyby mě volali. A celou dobu rodinka čekající v autě. No měla jsem dost, tak když volali další paní, ozvala jsem se, že čekám už hrozně dlouho, mám dítě v autě a manžel že potřebuje do práce. Doktorka se šla podívat a měla mě napsanou na pozdější čas, než jsem byla objednaná. Paní, co měla jít do ordinace, se slitovala a pustila mě před sebe. Tak jsem konečně byla na screeningu. Akorát plodeček se rozhodl být příliš aktivní a narvaný v pánvi, takže toho doktorka moc neviděla a doporučila mi procházet se půl hodinky, jestli nezmění polohu. Po daném čase jsem se tedy vrátila zpět, musela počkat, než vezmou pacientky z oddělení a teprve pak jsem se dostala dovnitř. Tam doktorka zjistila vše potřebné, aby mohla diagnostikovat screening jako negativní. To znamená bez nálezu vývojových vad. A oznámila mi pohlaví, že jde o chlapečka. Tudíž budeme mít páreček. No snad se ostatním nastávajícím maminkám nestalo nic podobného a vzali je v co nejkratší době, aby v čekárnách nemusely trávit tolik času. Obzvlášť i proto, že se v rouškách dýchá špatně i obyčejnému člověku. U těhotných je dýchání ztíženo samo o sobě tím, že orgány tlačí na plíce, ty mají menší kapacitu a navíc v podstatě dýcháte za dva, protože ještě musíte okysličovat tělíčko navíc.
Na určitou dobu byl kvůli vysokému počtu nakažených zdravotníků a doktorů i zákaz přítomnosti otců u porodu. Já jsem tento zákaz odmítala pochopit, jelikož mám za sebou první porod a to, že jsem tam měla manžela, pro mě byla obrovská psychická i fyzická podpora. Navíc jsme byli společně u prvních vteřin naší dcery na světě. Manžel přestříhl pupeční šnůru a první hodinku s miminkem jsme trávili všichni společně. Pořád jsem nad tím přemýšlela, že by šlo určitě vymyslet nějaké opatření, aby tatínkové nepřinesli nákazu do nemocnice. Třeba povinné pravidelné testování před termínem porodu a následně povinná karanténa dostatečný čas před termínem pro případ předčasného porodu. No prostě, aby tatínkové, pokud chtějí, dostali šanci rozhodnout se, zda to všechno podstoupí a porodu se zúčastní. No a pak jsem se o tom bavila s manželem a byla překvapená, že on ten zákaz chápe. Vysvětlil mi argumenty, proč s tím souhlasí, a já musela uznat, že má pravdu. Nejde jen o to, že může otec nakazit zdravotnický personál, ale nedej bože, když by byl v nemocnici někdo nakažený a dostala to matka, byl by to on, kdo by se staral o novorozeně. Prostě riziko tam oboustranně a je třeba mu předcházet. Upřímně však lituju všechny maminky, které rodily zrovna v období zákazu. Ve všem se snažím hledat osud a pevně doufám, že to, že to musely zvládnout samy, je zocelí, posune, upevní vztah mezi nimi a miminkem. Šíření se teď zpomalilo a naše republika má oproti světu příznivá čísla, proto je naštěstí momentálně tento zákaz už povolený. Chvála Bohu! A snad se situace bude vyvíjet dobře, aby tento zákaz zase nevešel v platnost. 
Dneska jsme se po týdnu, co jsme zavřené doma, vydaly s Heriet ven. Už jsme se doslova topili ve tříděném odpadu. Byl všude a přetékal ze všech tašek. Tak jsem zavelela a obě vybavené rouškou jsme s kočárkem (nenechala bych malou běhat po městě) vyjely k popelnicím a zase zpátky. Nemáme je úplně nejblíž, takže trošku jsme se i projely. A nestačila jsem se divit. Venku na stromech už byly listy, kvetly šeříky a pomalu odkvétaly narcisy. Ach, už abychom zase mohly běhat po venku.