Komunikace

Komunikace
My začali komunikovat už s dítětem v bříšku. Když jsem ještě nevěděla, zda jde o holčičku nebo chlapečka a chtěla jsem říct něco plodečku, začala jsem větu: "Ahoj Heri nebo Chavi,..." Po určení pohlaví už jsme oslovovali Heri konkrétně a povídali si s ní, říkali, co ji tady čeká a kdo jsme my a co se děje, co plánujeme a že pro nás všechny stavíme domeček. A uklidňovali jsme ji, ať se nebojí porodu a světa, do kterého přijde.
Když se dítě narodí, určitě vás překvapí, že ačkoli se tomu budete jakkoli bránit, stejně sklouznete alespoň trochu do té podivné dětské intonace. Já se tomu snažím vyvarovat co nejvíc. Ovšem, když přebalujeme a dcera je opravdu hodně roztomilá, začnu zaměňovat písmeno "k" ve slovech za písmeno "t". Takže říkám věty jako: "Ty jsi moje lásta." nebo "Vyměníme plentu." Je to sranda. Jinak s ní komunikuji co nejvíc jako s dospělým člověkem. Přes den je někdy shon a dělá se spousta věcí. Proto se soustředíme na největší rozhovor v noci, když všichni spí a my máme klid jen na sebe. Povídám jí o všem možném. Máme nekonečně mnoho témat, která probíráme a chceme probrat. Jak si všimnete, mluvím v množném čísle. To je taky taková nemoc a říká se tomu mateřský plurál. To znamená, že cokoli děláte nebo dělá vaše dítě, podáváte v množném čísle.
Co se týče komunikace, je plurál na místě, protože ačkoli ona zdánlivě nic neříká, pořád je to rozhovor dvou bytostí a ona vnímá vše, co jí povídám. Není to samomluva, jak by se mohlo někomu zdát. A tak jak byla zvyklá na můj hlas, když byla v bříšku, určitě ho ráda poslouchá, i když už je tu s námi. Miminka nejsou vůbec hloupá, třebaže jsou to jen zdánlivě nevinní kojenci, co pro někoho možná ještě nevnímají svět. Podle mého názoru tomu tak není a má dcera reaguje na věty, co jí říkám. Směje se, když povídám něco vtipného. A soustředěně poslouchá, když něco vyprávíme.
Taky je dobré popisovat, co s ní zrovna děláme a co se děje kolem. Třeba celý čas, co přebalujeme, tak prožvatláme. Když s ní jdeme na procházku, tak jí povídáme, kudy procházíme, co vidíme, jací jsou kolem lidé. A to děláme já i manžel i v případě, že dítě spí. Ano, i když spí, tak vnímá. A když ji kojím, je bezprostředně u mě, a to vnímá snad úplně nejvíc. Vždycky probereme, co jsme dělali minulý týden, co všechno se nám přihodilo a jaké plány máme na nadcházející dny. Když se chystá něco velkého, upozorňuji ji na to dostatečně dopředu, probíráme to, řešíme detaily a ona je pak na akci psychicky připravená. Zdá se to směšné, ale ono to u nás funguje. Pak je hodná u doktora, na oslavě narozenin, v autě, všude.