Mamka v nemocnici

Mamka v nemocnici
20.1. slavím svátek. V ten den jsme se ve 4 hodiny v noci vzbudily na kojení. Trochu mě pobolívala hlava, ale ještě jsem pak v klidu usnula. Říkala jsem si, že tu bolest určitě zaspím. V osm ráno jsme vstávaly zas. Manžel ještě procitl, aby mi popřál všechno nejlepší a zase usnul. Šly jsme do obýváku přebalit a hlava mě bolela ještě víc než uprostřed noci. Začala jsem kojit a najednou jsem pocítila, jak velkou svalovou únavu a jak mi odchází všechna energie z těla a svalů. Začala jsem mít problém přidržovat dceru u prsu, hlava mi padala. Naštěstí jsem měla chytré hodinky a zavolala jsem z nich manželovi do ložnice, ať vstane a jde mi Heri přidržovat. Pak si ji vzal na říhnutí a já si šla změřit teplotu v podpaží. Nejdřív jsem si vzala její teploměr, který naměřil 35,0°. Říkala jsem si, že to není možné, že to je asi tím, že je rektální. Tak jsem si našla náš dospělácký a opět naměřil 35,1°. Hlava mě šíleně bolela. Manžel zpanikařil, uložil mě do postele a šel mi uvařit čaj, abych se zahřála. Donesl ho vřící a nutil mě ho vypít. Když jsem to zkusila, skoro jsem se opařila a odmítla ho. Prosila jsem, ať mi ho zředí studenou vodou, ale on trval na tom, že jen takhle se zahřeju. Dostala jsem úplnou apatii, nemohla jsem ani udržet hrnek v ruce nebo si sednout. Všechno mě bolelo a byla mi zima. A hlava tak bolela, že jsem z vyčerpání začala plakat a plakat. Nakonec mi čaj zředil, tak jsem se odhodlala trochu si upít. A po chvilce se mi udělalo špatně a už jsem cítila, jak se mi obrací žaludek. Začala jsem zvracet do peřin, než mi drahý stihl donést kyblík. Pak jsem si upila zase trochu a opět jsem zvracela.
Uvědomila jsem si, že bolest břicha cítím už několik dní, ale bolelo to spíš jako namožené břišní svaly. Taky jsem před třemi dny velmi silně krvácela z konečníku. Žádný ušpiněný toaletní papír, ale pořádně potřísněný, krev kapala do záchodové mísy, že to zbarvilo vodu do ruda. Vyděsilo mě to, ale věděla jsem, že těhotné matky trpí na hemeroidy a říkala si, že mi pravděpodobně hemeroid prasknul, i když mě to nebolelo. Jelikož se to už neopakovalo, přestala jsem na to myslet. Poprosila jsem raději manžela, ať zavolá doktora a poptá se, co by mi mohlo být. 
Doporučili zajet na pohotovost, tak jsme vyrazili. Na místě jsem zase ohodila nemocniční záchod, než jsem se dostala do ordinace. Byla jsem moc unavená, ale doktorka utnula manžela a trvala na tom, že já sama mám říct, co mi je. Když jsem povídala o příhodě s krví, dívala se na mě nevěřícně a zeptala se, jestli jsem si jistá, že to bylo z konečníku. Jako bych nepoznala, kdy mám a nemám měsíčky. Šáhla mi na břicho a poslala mě na chirurgii do nemocnice. Přejeli jsme tedy a hned u vstupu jsem se vyzvracela do koše.
Je vrchol, že ač se člověk cítí sebehůř, stejně musí čekat v čekárně. Kvůli tomu, že jsem tam měla dceru, mě vzali přednostně. Udělali mi vyšetření a dostala jsem konečně kapačku, po které se mi okamžitě udělalo lépe. Sestřička nám poskytla celou vedlejší ordinaci, kam mě odvezla na lůžku, aby malá nebyla bezprostředně u nemocných lidí a abychom pak mohly v klidu nakojit. Táta položil malou vedle na postel a odešel do auta pro přebalovací tašku. Když mě Heri spatřila ležící v nemocnici s kapačkou v ruce, zatvářila se hrozně smutně a vyhrkla jí z očička první slza v životě. Tiše si zasténala, a když jsem ji přesvědčila o tom, že už jsem v pořádku, přestala smutnit. Po dokapání mi zavedla sestra kanylu a nakojila jsem. Manžel pak s Heriet odjeli pryč, aby se nezdržovala zbytečně v nemocničním prostředí a já si mohla zajít na ultrazvuk břicha. Hned mě vzali, dlouho hledali a kontrolovali a naštěstí nikde nic nenašli. Vrátila jsem se zpět na chirurgii, kde mi ohlásili, že výsledky odběru jsou také všechny v pořádku a že nejspíš takhle reagovalo mé tělo na nějakou virózu.
Když jsem odjížděla z nemocnice, bylo mi už úplně dobře. Doma jsem si dala trochu dietu a odpočívala. Nakonec jsme oba usoudili, že mi mé tělo asi chtělo říct, ať se nechám zkontrolovat, ať jsem si jistá, že mi nic není. Nejspíš si má vnitřní psychika pohrávala s myšlenkou, že by krev ze stolice mohla mít vážnější důvod a chtěla mě za každou cenu poslat do nemocnice, aby se mohla zase uvolnit. Každopádně tu následující noc byla Heriet natolik empatická a cítila, že si potřebuju odpočinout, že spala 9 hodin v kuse.