Přebalování

Přebalování
Když jsme byly v porodnici, sestřičky všem radily, ať zavedeme pro miminku určitý režim a že doporučují, pokud začne plakat, vždy první přebalit, pak nakojit. Pro mě to byla novinka. Člověk by řekl, že tomu bude naopak a mnoho mých kamarádek, nastávajících maminek, si to myslí také. Vždyť se nejdřív najím, a potom jdu na záchod. Ovšem doporučily nám to naopak, tak jsme to začaly testovat. Když se vzbudí a začne poplakávat, jdeme tedy přebalovat. Celou cestu k přebalovacímu pultu ji pusinkuju po tvářích. Pak sundáme kalhoty, vyhrneme body a nachystám a rozbalím si novou plenku. Pak rozepneme tu špinavou. Vždycky je špinavá, vždy aspoň trochu počůraná. Stalo se mi snad jen jednou, že plakala, a když jsme šly přebalit, měla plenku úplně čistou a suchou. Pak nastává geniální fáze. Se starou plenkou pod zadečkem jí skrčím nožičky a konečník prošťouchnu teploměrem. Některé maminky používají rektální rourku, ale my u toho rovnou změříme teplotu a hlavně vypustíme plyny, co ji tlačí, popřípadě stolici.
Co se moc neví, je fakt, že děti v porodnici kakají takzvanou smolku, což je úplně černá stolice. Až když začnou pít mateřské mléko, začne se zbarvovat dožluta a někdy může být i nazelenalá. A taky se na začátku na plence může objevit červená barva. Může to působit jako by vylučovala krev, ale nemusíme se bát, jde o běžný jev a dítě z těla vylučuje jen jisté minerály. Špatné je, když se ve stolici objeví hlen, to je pak potřeba poradit se s lékařem.
Takže jsme prošťouchly a zadeček utřu vlhčeným ubrouskem, vždy seshora směrem dolů a od nejčistších partií po ta nejšpinavější. Utíráme samozřejmě, i když jenom čůrá. Radši mám celou dobu špinavou plenku pod ní, protože se může stát, že jakmile dítě rozepnete a bude chvilku na vzduchu, zase se počůrá. Holčička močí pod sebe, chlapečci nad sebe, tak pozor na obličej. 😊 I když jednou se mi teda stalo, že ze sebe vypudila takový vodotrysk, který vystříkl tak vysoko, že mě doslova osprchovala. No a občas, jakmile zasunu teploměr, jehož špičku vždy pomažu mastí, doslova vyprskne hovínko, že už nám to zaneřádilo vše kolem a mně celé rukávy a samozřejmě bodýčko, co má na sobě. Někdy je tam opravdu takový tlak, ale ne vždy, to se nebojte. Každopádně miminku hrozně ulevíte, je pak totálně spokojené. Je vyprázdněné, pak jí zadeček osuším papírovým kapesníkem, aby jej neměla vlhký. Dostane čistou plenku a jakmile ji má na sobě, je čas na pupík.
Odstřižení pupeční šňůry je velký zásah. Je třeba v lékárně pořídit 60% lékařský líh a při každém přebalení lihem vydezinfikovat. V některých porodnicích nechávají pupečník odpadnout samovolně. Další věc, o které jsem neměla ani tušení. Kus pupečníku trčí z břicha, na konci zavázaný a čeká se až úplně seschne a sám odpadne. Je to trošku strašidelné, ale my to takhle měli a přijde mi to nakonec lepší. Pupečník je odumřelá tkáň, se kterou můžete manipulovat, aniž by to miminko cítilo. Lze ji tedy vzít do ruky a uchoštourem namočeným v lihu očistit veškerou živou růžovou kůžičku okolo, aby se zahojila co nejdřív. Nám pupečník odpadl po třech a půl týdnech, což je docela dlouhá doba. Ovšem pupíček zůstal krásný a zahojený. Pak jsme ještě asi dva týdny, ovšem už jen sporadicky, lihovaly. A pak přestaly úplně. Občas jí v něm přejedu jen vatičkou namočenou ve vodě, ať ho očistím od špíny.
Nakonec už jen oblečeme a už ví, že dostane jídlo.